„O mém nedávném snu, který se mi zdál. Týká se ztracené idylky a nekontrolovaného důlního areálu.“
Ocitám se v létě na studentské koleji, kde si také povídám s jednou paní a její dospělou dcerou. Také přijely na prázdniny. Krásná dvacítka je úplně nadšená, když mě vidí a já vidím ji.
V tu chvíli se mi nechce ani do mého pokoje. Sedíme ve společenské místnosti, je nám všem dobře.
Jenže vycházím ven, kde se mění rapidně prostředí. Našlápl jsem si do nějakého kopce až na vrchol hory. Bohužel se mi jde těžko dolů, neboť jest hora stále rostoucí.
Nohama si propadám do černouhelné strusky. Přicházím tedy do jednoho těžebního dolu. Všude nebezpečí, o nichž se mi ani nesní. Řádí zde důlní stroje úplně bez kontroly, též důlní haly řvou, anebo jsou v klidu, každopádně mě to chce zabít. Potkávám jednoho horníka, jenž mi vysvětluje, že se stroje zbláznily. A já nechápu jeho výklad ohledně chování důlní haly, kde řádí barvy, dráty, pily a řetězy. Také vidím ostrov v důlním jezeru, který se objeví a zase zmizí.
Lidé mimo důl se v noci bezhlavě stěhují do zapomenutého dolu, neboť prostředí státu je vyhání z jejich domovů. Také můj pokoj z dětství na Slezské Ostravě již neexistuje. Lidé si myslí, že to v tom dole bude lepší, ale vůbec nevědí, do čeho jdou. O poblázněných strojích zřejmě nic netuší.
Václav Kovalčík, Zlín
Celá debata | RSS tejto debaty