Z tvůrčího života

Církevní restituce proběhly, ještě dodnes probíhají. Dle mého názoru by se měly úplně přehodnotit, když je v naší republice předražené bydlení a bezdomovectví. 

Opět by například měly hromadně vznikat církevní nemocnice a sociální služby, když katolická církev získala větší koláč náhrad.

Také je třeba, aby rodiny duchovních a samotní duchovní neplatili předražený nájem za užívání služebních bytů náboženských obcí. Chce to v církvích a státě solidaritu s nízkopříjmovými skupinami obyvatelstva a jednotlivci.

Svatostánky (kostely) by v případě kalamit a krizí měly sloužit jako zázemí pro slušné lidi například ve formě přespání a almužny ve formě pokrmů a nápojů. Myslím si a vím, že by církve a kostely měly býti začleněny do krizových plánů na zvládání národních krizí a katastrof.

Již se například konají letní tábory a pobyty, mládežnická setkání, dále pak vykonávání svátostí od křtu až po poslední pomazání nemocných.

 
S Církví československou husitskou je to špatné. Tu nejvíc zasáhl úbytek členů po sčítání lidu 2021. Bohužel často podléhá toxickým novodobým trendům, i když stále existují věřící, kterým se to prostě nelíbí.

Vždycky jsem chtěl, aby Církev československá a ostatní církve byly co nejvíc vlastenecké, aby měly zakotveny mravní ideály a solidaritu s českými občany. Vždycky jsem chtěl církve zachránit a napravit je. Rovněž je třeba církve zbavit náročné byrokracie.

A proto je třeba, aby církve netolerovaly rozkrádání našeho státu od Sametu.

Církevní kostely nesmějí chátrat, je třeba, aby mnohé vlastnil a pečoval o ně stát. „Vlastenectví a solidarita třeba, i kdyby nebylo na chleba.“

Václav Kovalčík, Zlín